...

Nějak se mi nepodařilo vymyslet nějaký nadpis, tak jen tři čárky ... 
4.11.2015 jsem, tak jako každé ráno, vyběhla s holkama na naši pravidelnou "třičtvrtěhodinovku" do lesa hned za barákem. Příjemná procházka, tak, jako vždycky, jen když jsme už byly skoro doma, holky kolem mně proběhly a za chvíli jsem je slyšela obě hlásit. No jo, to narazily zase na nějakou srnku, ale za pět, deset minut budou zpět, tak, jako obvykle. No ... jenže nebyly ... I to už se nám stalo, ale holky naštěstí moc dobře ví kde bydlíme a z lesa domů nemusí přecházet žádnou silnici, tak jsem byla celkem klidná. Informovala jsem tetu, že holky každou chvíli přijdou tak ať je pustí domů, nachystala jsem jim snídani do misek a šla jsem do práce. Po čtyřech hodinách jsem, jako obvykle, přišla z práce domů na oběd a vůbec jsem nepochybovala, že holky už budou dávno doma. Jenže nebyly. Dvě hodiny vyhrazené na oběd jsem strávila běháním po lese, voláním, pískáním, ale marně. Ještě i večer po práci jsem šla hledat, tentokrát i do ulic do Komína, ale nikdo je neviděl. 
Sedla jsem tedy k počítači a všude možně jsem poslala fotky s informacemi, zainteresovala jsem "psího detektiva" a vyrobila letáčky, které jsem nechala vytisknout a s kamarádkou jsme je roznášely po okolí. Bohužel, neozval se mi vůbec nikdo že by je někde viděl. :(
Nevím, jestli se jim oběma něco stalo (to mi nepřipadá moc pravděpodobné, že oběma) nebo je někdo našel a nechal si je ... každopádně je to už skoro rok a holky se mi stále nevrátily. 
Když chodím po lese, pořád mám pocit, že se prostě musí odněkud zase vynořit, že to přece nejde aby jen tak beze stopy zmizely ... moc mi chybí ty jejich držtičky, jejich neustálé lumpárny a skopičiny ... 
Velkou chybou bylo, že neměly obojky s kontaktem ... jsou sice čipované i tetované, ale třeba kdyby měly na obojku telefonní číslo, byly by doma.