Vzpomínáme ...

JACK

Jack byl můj úplně první pes, kterého jsem dostala v necelých patnácti letech za vysvědčení. Konečně ... Psa jsem si totiž přála v té době minimálně už patnáct let ... :DDD

Byl to sibiřský husky, skutečně čistokrevný, ale bez PP. Narodil se v chovatelské stanici rodičům s PP, ale v době, kdy páníčci neměli čas na psy kvůli firmě a psy měli v kotci a nezaregistrovali hárání jedné z několika fenek. Tu jim nakryl jediný pes, který v tom kotci byl. Vzhledem k tomu, že na to přišli až byla fena po dvou třetinách březosti, nedostali na štěňátka už průkazy původu. To mi v té době bylo úplně jedno, byla jsem hlavně šťastná, že mám psa.

S odstupem vím, že volba plemene nebyla zrovna dobrá. Jack by nádherný pes s úžasnou, přátelskou, avšak velmi nezávislou povahou, která se do města prostě nehodí. Někde v horách u nějakého mushera by se měl určitě líp. Nicméně celá rodina Jacka milovala a když jsme o něj v nedožitých třech letech přišli (utíkal a bohužel i lovil a jednou jeden pán nerozdýchal, že mu ulovil krocana, tak mu prostě rozmlátil hlavu rýčem ...), byli jsme z toho všichni zdrceni a dalšího psa jsme už nechtěli. 

Jenže za pár měsíců jsem zjistila, že to bez psa prostě nejde a přesto že maminka už žádného psa nechtěla dovolit, za nějaký ten rok se mi podařilo si přecejen pejska opatřit. Byla jsem tehdy na brigádě a vydělala si nějaké peníze a přišla za mnou kamarádka, že se jede s tatínkem podívat k jeho kolegovi z práce na štěňátka a jestli nechci jet s nimi. Tak jsem jela a zamluvila jsem si štěňátko, pro které jsme si další den přijeli. Doma to neprošlo úplně hladce, ale prošlo a tak jsme měli dalšího pejska.

VILDA

Vildečka byl čistokrevný irský setr bez PP, sourozenci byli s rodokmenem (nevím, proč to tak tehdy bylo...). Byl to taky velice povedený pes, nádherný, s krásnou mahagonovou barvou. Byl taky poměrně nezávislý, ale oproti Jackovi to pro mě byl balzám. Vpodstatě se nestávalo, že bych se domů z procházek vracela bez něho. Moc rád lítal po polích a lesích, proháněl ušáky a jednou za čtvrt hodiny se prohnal okolo nás. Byl to nezmar. Chodívali jsme s ním na dlouhé procházky, byla jsem si vědoma, že jako lovecký pes potřebuje spoustu pohybu, takže ho měl opravdu vrchovatě. Bohužel v pěti letech mi vždy po výletech začal kulhat, tak jsme šli na sono kyčlí a zjistilo se, že už v tak mladém věku má artrózu. Nasadili jsme mu rimadyl, chondrosulf a snížili jsme množství pohybu. Naštěstí se nám podařilo chondrosulfem Vildovy klouby dostat zpátky "do formy" a po zbytek života už s nimi neměl problémy, jen po velkém výletě občas trochu pokulhával. Bohužel ho posledních pár let zlobilo i srdíčko, tak musel užívat léky na odvodnění plic. I přes tyto komplikace tu s námi Vilda byl nádherných třináct a půl roků a myslím, že mu s námi bylo dobře. Jen poslední tři dny života mu bylo opravdu zle, tak jsem to už nechtěla zbytečně prodlužovat a ulevili jsme jeho nemocnému srdíčku. Usnul doma, ve svém pelíšku se svými blízkými okolo.

HANELKA 1.

Když bylo Vildovi sedm let, rozhodla jsem se mu pořídit kamarádku. O Hanelce 1. je tu už psáno, takže jen krátce. Byla velký kašpárek, neustále veselá a dobře naladěná. Mám takové tušení, že se nám převtělila do Basty. To je taky takové střívko ... :)

SANČO

Sanču jsme "zdědili" s domečkem když měl dvanáct let. Byl nepolíbený výchovou a své minulé paničce velel, bála se ho. Takže stačilo aby si zavrčel, chňapnul, a bylo po jeho. Naštěstí velice brzo pochopil že dál to už bude jinak, přizpůsobil se a nakonec z něj byl fajn dědek. Ve svých šestnácti letech ho postihla mrtvička a Sančo zcela ochrnul, mohl hýbat jen očima. Tak jsme ho nechali uspat.

Ostatní fotky tady